Přiznání

12. června 2018 v 12:51 | Ess |  Cesta
Občas přijdou ty chvíle, kdy mě osud srazí na zem. Pomyslím si, že musím znovu vstát a vyškrábat se pomalu zpět nahoru. Z kolen se pomalu začínám dostávat na nohy a získávám stabilitu, a když už si myslím, že bude zase líp, začnu se propadat. Padám hlouběji a hlouběji vlastně tak hluboko jsem snad ještě nikdy nespadla. V propasti, ve které se právě nacházím je tma a není vidět ani proužek světla.

Tma. Strach. Nepříjemné pocity, které se u mě probouzejí v černočerné tmě. Pomalu to začínám vzdávat, říkám si tohle je už můj konec. Není cesty zpět, akorát cesta dolů je stále ještě možná. Ležím a už se mi nechce ani hýbat, opustila mě i ta poslední kapka naděje, to odhodlání ještě něco změnit.

Čekáš, až řeknu, že se to zlomilo a já vyšla ze tmy a znovu začala žít? Jenže já to neřeknu. Ležím tady někde dole na dně a už nemám chuť vstát ani jít dál. Ztratila jsem ten cíl, který jsem celý život měla. Bylo jich víc, ale všechny se začali bortit akorát tak nějak najednou v tu samou chvíli. Už jsem to neunesla. Už mě nebaví stále se oklepávat, ať už mě na to dno dostalo cokoliv nebo kdokoliv. Můžu říct, že jsem se ztratila v sobě, v kamarádech, v rodině, ve škole i v práci. Prostě takový ten stav úplné prázdnoty.

Už mě prostě nebaví tahle ta doba. Nebaví mě stále se snažit vyrovnávat ostatním lidem, kteří jako zombií kráčejí v davu za něčím co vlastně ani nechtějí. Jednoduše mě to nebaví. Vždycky jsem od života chtěla víc. Snila jsem o tom, jak budu slavná, krásná, chytrá a všichni mě budou mít rádi, ano tahle představa jak mi postupem mého dospívání došlo je dost nerealistická, ale proč se vůbec nějaká taková představa objevila? Jednoduše nás k tomu tlačí okolní svět. Tímto nechci říct, že je všechno kolem nás špatné najdeme i plno věcí, které jsou moc dobré. Tímto jsem chtěla jen upozornit a vyzvat všechny lidi, ať si konečně každý zamete před svým prahem a probere se. Nabuďte jen otroky a mějte svůj názor. A hlavně nechte nás "odlišné lidi" klidně žít.

A teď zpět ke mně. Víš co, já teď udělám? Nic. Budu ležet a klidně můžu mít zavřené oči, protože všude kolem je jenom tma. Nechám všechno volně plynout. Třeba v tomto stavu setrvám už navždy možná, že někdo mi sem dolů pošle světlo a hodí mi žebřík, nevím, co bude a ani nechci myslet na to, co bylo, prostě jen budu teď a tady. V tom je ta síla být tady a teď. Když pochopím tohle uvědomění, můžu opět získat to, co nejvíc potřebuju.

A nakonec, jak řekl nějaký velmi chytrý člověk, není důležitý cíl ale cesta. Cesta, která vede k našemu cíli.
Tohle nemá být žádný chmurný článek, jen chci ukázat, že mám taky občas ty temné chvíle, dny, kdy se cítím položená na lopatkách. V té chvíli by se člověk nejradši zachumlal do peřiny a nevycházel z domu. Jenže to je ještě horší, protože začneš sám sebe uvnitř ničit, všechno je to o tom nechat všemu čas, nevzdávat se i když je to hrozně těžké, věřit v lepší zítřky, vzpomínat na krásnou minulost a žít v přítomnosti, nejlíp jak je to v daný okamžik možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama