Přiznání

12. června 2018 v 12:51 | Ess |  Cesta
Občas přijdou ty chvíle, kdy mě osud srazí na zem. Pomyslím si, že musím znovu vstát a vyškrábat se pomalu zpět nahoru. Z kolen se pomalu začínám dostávat na nohy a získávám stabilitu, a když už si myslím, že bude zase líp, začnu se propadat. Padám hlouběji a hlouběji vlastně tak hluboko jsem snad ještě nikdy nespadla. V propasti, ve které se právě nacházím je tma a není vidět ani proužek světla.

Tma. Strach. Nepříjemné pocity, které se u mě probouzejí v černočerné tmě. Pomalu to začínám vzdávat, říkám si tohle je už můj konec. Není cesty zpět, akorát cesta dolů je stále ještě možná. Ležím a už se mi nechce ani hýbat, opustila mě i ta poslední kapka naděje, to odhodlání ještě něco změnit.

Čekáš, až řeknu, že se to zlomilo a já vyšla ze tmy a znovu začala žít? Jenže já to neřeknu. Ležím tady někde dole na dně a už nemám chuť vstát ani jít dál. Ztratila jsem ten cíl, který jsem celý život měla. Bylo jich víc, ale všechny se začali bortit akorát tak nějak najednou v tu samou chvíli. Už jsem to neunesla. Už mě nebaví stále se oklepávat, ať už mě na to dno dostalo cokoliv nebo kdokoliv. Můžu říct, že jsem se ztratila v sobě, v kamarádech, v rodině, ve škole i v práci. Prostě takový ten stav úplné prázdnoty.

Už mě prostě nebaví tahle ta doba. Nebaví mě stále se snažit vyrovnávat ostatním lidem, kteří jako zombií kráčejí v davu za něčím co vlastně ani nechtějí. Jednoduše mě to nebaví. Vždycky jsem od života chtěla víc. Snila jsem o tom, jak budu slavná, krásná, chytrá a všichni mě budou mít rádi, ano tahle představa jak mi postupem mého dospívání došlo je dost nerealistická, ale proč se vůbec nějaká taková představa objevila? Jednoduše nás k tomu tlačí okolní svět. Tímto nechci říct, že je všechno kolem nás špatné najdeme i plno věcí, které jsou moc dobré. Tímto jsem chtěla jen upozornit a vyzvat všechny lidi, ať si konečně každý zamete před svým prahem a probere se. Nabuďte jen otroky a mějte svůj názor. A hlavně nechte nás "odlišné lidi" klidně žít.

A teď zpět ke mně. Víš co, já teď udělám? Nic. Budu ležet a klidně můžu mít zavřené oči, protože všude kolem je jenom tma. Nechám všechno volně plynout. Třeba v tomto stavu setrvám už navždy možná, že někdo mi sem dolů pošle světlo a hodí mi žebřík, nevím, co bude a ani nechci myslet na to, co bylo, prostě jen budu teď a tady. V tom je ta síla být tady a teď. Když pochopím tohle uvědomění, můžu opět získat to, co nejvíc potřebuju.

A nakonec, jak řekl nějaký velmi chytrý člověk, není důležitý cíl ale cesta. Cesta, která vede k našemu cíli.
Tohle nemá být žádný chmurný článek, jen chci ukázat, že mám taky občas ty temné chvíle, dny, kdy se cítím položená na lopatkách. V té chvíli by se člověk nejradši zachumlal do peřiny a nevycházel z domu. Jenže to je ještě horší, protože začneš sám sebe uvnitř ničit, všechno je to o tom nechat všemu čas, nevzdávat se i když je to hrozně těžké, věřit v lepší zítřky, vzpomínat na krásnou minulost a žít v přítomnosti, nejlíp jak je to v daný okamžik možné.
 

Muž neboli princ

3. května 2018 v 11:40 | Ess |  Cesta
A máme tu další týden a s ním i nové téma. Co se týče prince na bílém koni, zatím jsem žádného nepotkala a ani nenašla, takže nejspíš opravdu neexistuje. Nebo myslíte, že existuje? Já stále věřím a hledám :)
Jako malé holčičky čekáme až vyrosteme a potkáme toho pravého - prince, jak nám ukazují ve filmech a v pohádkách. S přibývajícím věkem se naděje, že někdo takový opravdu existuje, ztrácí. Nakonec to vzdáme a vezmeme si obyčejného muže.
Souhlasíte?
Já jsem docela feministka, proto jsem ráda, když můžem být s přítelem partneři na stejné úrovni a zároveň jsme si vzájemně oporou. Když mě nesráží k zemi, ale podporuje mě i mé sny a umožňuje mi být sama sebou, to je to nejkrásnější, co pro mě může muž udělat.
Ve výsledku i ten nejobyčejnější muž může být našim princem na bílém koni, je to jen o úhlu pohledu a naší toleranci.
Takže milé dámy a pánové máte vedle sebe svého prince nebo princeznu?
Už hodněkrát jsem slyšela, že jsem přebrala, ale já prostě vím svoje. Tam někde ve světě je někdo stejně nedokonalej jako já. Takže až ho najdu budu tomuto muži říkat princ na bílém koni. I když mě nezachrání před drakem ani nezvítězí v souboji se sokem, pro mě bude nejlepší, protože mi bude oporou a budeme spolu čelit denním hrozbám a nástrahám dnešní doby (což je možná mnohem horší než drak :D ).

Krásný den!
Ess

Opakující se scénář

23. dubna 2018 v 7:58 | Ess |  Cesta
Poslední dobou (spíš už něco málo přes rok) se snažím najít opět sama sebe. Něco se stalo. Zlom. Věc. Osud. Událost. Událost, která se neměla stát. Změnila jsem se. Ale změna, která se udála nebyla (není) dobrá.
Dřív jsem psala, protože jsem chtěla ukázat svůj pohled na věc, "pochlubit se", co jsem všechno už zažila. Čtenářů tu nebylo moc a mě to občas demotivovalo, až jsem udělala systém, jeden článek za týden. Zvládala jsem to nebo jsem si to aspoň myslela.
Moje osoba se ztratila. To, na co jsem u sebe byla pyšná, se pomalu vytratilo a zůstalo jen temno, které jsem celou dobu u ostatních lidí nechápala. Už se mi to jednou stalo, ale tentokrát to chce radikálnější změnu.
Chce to nový start! Nebude to nový příběh, ale nová kapitola v životě.

Je čas. Držte mi palce. Snad zvládnu to, co jsem si naplanovala.

S přáním hezkého dne Ess.
 


Co vidím ..

20. dubna 2018 v 13:53 | Ess |  Cesta
Zdravím všechny,
po dlouhé odmlce je tu opět článek, tak pojďme na to.

Během našeho života jsme zavřeli oči už tolikrát, že se to nedá ani spočítat. Zavírání očí může mít několik důvodů, ať už zavíráme oči při kýchání, při leknutí, když se chystáme jít spát, při meditaci nebo když chceme nastavit tvář slunci. Někdo si možná ani neuvědomuje, jaký je to dar zavřít oči a znovu je otevřít, protože jednou je zavřeme navždycky. Nyní Vám ale ukážu, co vidím já, když zavřu oči.
Sedím na zemi a pod sebou mám deku. Snažím se co nejvíc narovnat, ale zároveň sedět co nejpohodlněji. Pomalu a jistě zavírám oči. Co nyní vidím?
Všechno potemnělo, ale jen na chvilku, protože místo mých očí se na svět dívám skrz další smysly. V okolí slyším městský šrumec a někde poblíž hlasy lidí. Ve vzduchu cítím jaro. Mezi prsty cítím hebkou deku, kterou svírají mé ruce. I když zrak se neúčastní mého nevidomého pozorování, vidím a cítím toho moc. Vnímám samu sebe ve spojitosti s okolím. Jeden hluboký nádech a tělo mi zaplaví energie a pocit štěstí. Je moc pěkné na chvíli vypnout, proto se nyní přesovám do svého já. Všechny problémy dnešního dne uvnitř sebe posílám pryč, ven z těla a uvolňuji postupně celou hlavu. Několik málo minut zůstávám v tomto klidném stavu. Potom se pomalu, ale jistě vracím zpět do parku, kde sedím. Otevřu oči, zamžourám na okolí a uvědomuju si, jak krásný je svět kolem nás. Někdy potřebujeme spadnout na dno, abychom si to uvědomili. Ale hlavně všechno je to v hlavě, jak vnímáme svět. Když vidím svět pozitivně, táhnu si i do svého života pozitivní věci.

Teď je řada na Vás, co vidítě když zavřete oči a hlavně co cítíte?

Užívejte slunečného dne
Ess

Černá přítomnost

1. října 2017 v 14:49 | Ess |  Cesta
Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše, takže jdeme na to :)
Všichni známe ty dny, kdy vidíme všechno černě a nejradši bychom se zahrabali do peřin a nevylezli nejméně měsíc, někdy i rok. Čas v tyto dny se táhné opravdu pomalu, a co teprve za těchto podzimních večerů, kdy se z přírody pomalu vytrácí pozitivní barva. Je to pěkně na pytel.
Ale nic netrhá věčně a černá přítomnost se za několik dní promění jen v temné dny někde tam v minulosti. Někdo je řeší ještě dlouho, jiný zapomene hned další den, ale vždycky zbyde jen vzpomínka. Minulost je minulost a neměla by ovlivńovat přítomnost. Můj osobní postřeh, nikdy neříkej, že nemůže být hůř, protože vždycky to může být tisíckrát horší.
Takže lidičkové, zapomeňte aspoň jeden den v týdnu na starosti a vypněte. Pusťte si oblíbený film nebo hudbu, otevřete oblíbenu knihu nebo cokoliv, co vás uklidní a vypněte. Hlavně nedovolte temnotě, aby vás pohltila a zničila vám den, bojujte!

Přeji hodně štěstí
Ess